Proč žít v Norsku aneb 10 důvodů proč zrovna já miluju Norsko

Stává se vám někdy, že sedíte doma, koukáte zasněně z okna a přemítáte nad tím, jaké by to bylo žít jinde než v Čechách? Ano? Tak jedeme dál. Máte rádi chladné počasí, dechberoucí přírodu, nejste zrovna vymetači večírků a víte jaký je rozdíl mezi modrým, fialovým a červeným voskem na lyže? Pak je šance, že by Norsko mohlo být pro vás to pravé ořechové. Úchvatná příroda je hlavním důvodem, proč žít v Norsku. Ale slibuju, že má tahle drsná severská země i další pozitiva!

Ivar na vrcholku hory Volandstinden. V té vesničce nalevo jsme několik měsíců bydleli. 

 

Můj život v Norsku

Já jsem se do Norska platonicky zamilovala už na střední škole. Kamarádi z vodáckého skautského oddílu se tehdy vrátili z raftování na Sjoa a já se při prohlížení fotek rozhodla, že Norsko je země, kde bych jednou chtěla žít.

Idea byla, že budu bydlet v horách včervené dřevěnné chatičce s trávou na střeše, budu chovat kozy a ovce, vyrábět vlastní sýr a plést vlněné svetry. 

Po 12 letech života v Norsku je moje realita trochu jinačí – bydlím sice v červené dřevěnné chatičce, ale ovce ani kozy nemám, kozí sýr mi nechutná a plést pořád ještě neumím. Ale kdybych se mohla vrátit v čase na střední školu a říct mému šestnáctiletému já, že jednou budu žít v Norsku na břehu fjordu a že do práce budu denně jezdit po silnici, kde turisti dělají “ach” a “och” a každých dvacet metrů zastavují a fotí, tak si myslím, že by mi to moje mladší verze schválila jako celkem OK životní plán. 

Moje cesta do práce skrze ostrůvky v Reinefjordenu na Lofotech

Náš výhled z červené dřevěnné chatičky v Sørvågenu na Lofotech 

Proč žít v Norsku? Protože v Norsku by chtěl žít každý.

Můj život v Norsku je jízda na horské dráze. Jednou jsem dole, jednou nahoře a občas visím hlavou dolů. Víte, já nikdy neměla ráda českou zimu. Takové to vlezlé, vlhké, šedivé období. A tak jsem udělala co? Odstěhovala jsem se do země, kde tohle vlezlé, vlhké a šedivé období trvá ještě o několik měsíců déle než v Česku. 

Velkou část roku se často přistihnu, jak koukám zasněně z okna a přemítám nad tím, jaké by to bylo žít jinde než v Norsku. Třeba ve slunném Španělsku, Itálii nebo “doma” v Čechách. Na druhou stranu, jakmile se počasí umoudří a třeba se i ukáže sluníčko nebo zatančí polární záře, tak není místo, kde bych chtěla být radši než zrovna tady na západě Lofot.

S kamarády často vtipem přirovnáváme život na Lofotech (můžeme rozšířit na celé severní nebo i západní Norsko, kde také celkem často prší) k toxickému vztahu. Šest dní v týdnu máme chuť se sbalit a odejít a sedmý den, kdy se počasí umoudří, je vše odpuštěno a zapomenuto.

To jen na úvod, abyste si nemysleli, že tohle bude přehnaně sluníčkový článek o tom, proč je Norsko nejlepší zemí na světě a proč by každý měl chtít žít v Norsku. Pravda je taková, že pokud vám hlavou ani jednou neproletěla myšlenka: “Co tady kurňa dělám?”, tak jste v Norsku zatím nepobyli dostatečně dlouho.

Někdy si říkám, že jsem ta nejšťastnější holka pod sluncem, protože mám takovouhle přírodu za barákem. A jindy si říkám, co tady do prkýnka dělám. 

A teď pravda: život v Norsku není pro každého.

Chtěla bych zdůraznit, že v následujících odstavcích popisuji svoje subjektivní důvody proč žít v Norsku a že je normální, že to má někdo jinak. Především poslední dva body jsou velmi kontroverzní a já jsem hodně dlouho zvažovala, jestli je do článku zahrnout. 

Já například miluju život v Sørvågenu (vesničce na západě Lofot). Líbí se mi, že tu v podstatě chcípl pes, je tu klid a málo turistů. Moje kamarádka Jitka, která bydlí v chatičce vedle to tu z úplně stejných důvodů nemá ráda. Sørvågen je pro ni moc malý, moc klidný a vadí ji, že tu chcípl pes. (Sousloví chcípl pes používám ráda a záměrně, protože se tomu vždycky strašně nasměju, když si Ivar moje články překládá.)

Nicméně pojďme k těm důvodům, proč žít v Norsku. Pro mě to bude dobré terapeutické cvičení si to teď na podzim pěkně připomenout a možná se ke článku budu vracet, až zase budu propadat trudomyslnosti a spřádat plány na stěhování se do Španělska. 

Naše aktuální bydliště: Sørvågen na Lofotech

 

Jezera nad Sørvågenem

#1 Úchvatná norská příroda

Když jsem si začala dělat seznam věcí, které na Norsku miluju a proč jsem si ho vlastně vybrala pro život, tak jsem jako první položku napsala: PŘÍRODA. A pak jsem dlouho předlouho seděla a přemýšlela co dál. 

Mě nikdy moc nelákaly plážové destinace. Když jsme loni v zimě vyrazili s Ivarem na dva měsíce na Bali, tak jsem za ty dva měsíce udělala celkem asi 20 dokumentačních fotek. Tamní krajina mě totiž nijak neoslovovala. Jako nebyla ošklivá, to ne, ale pro mě když se řekne úchvatná příroda, tak to znamená vysoké hory, mohutné vodopády, rozeklané útesy, hluboké fjordy. Prostě takovou tu drsnou severskou krásu.

A té má Norsko požehnaně. Ty nejúžasnější scenérie jsou v západním Norsku, zhruba od Stavangeru po Ålesund, kde se daleko do norského vnitrozemí zařezávají úchvatné fjordy. Takovouhle krajinu má člověk v podstatě jenom v Norsku. (No dobře, ještě trochu na Zélandu, v Kanadě, Grónsku nebo Chile. Ale to je všechno trochu z ruky.)

Norské výhledy jsou pro mě naprosto dechberoucí. A tak když jedu do práce, tak dělám “ach” a “och” stejně jako turisté, i když tou samou cestou projíždím minimálně dvakrát denně. 

(A občas taky dělám “f@*k,” když se zaseknu za nějakým ”ach” a ”ochujícím” turistou, který měl potřebu zaparkovat uprostřed silnice a já kvůli tomu přijedu pozdě do práce.)

Vesnička Reine na Lofotech, kudy projíždíme do práce, na nákup nebo do posilovny. 

#2 Norská příroda je pro všechny zdarma

Pamatuju si, když jsme šli před pár lety s Ivarem na výlet na běžky nedaleko Trondheimu. Trondheim je jednou z norských běžkařských mekk a v okolí je spousta upravených a osvětlených stop. To ale Ivarovi nestačilo a tak se rozhodl odbočit ze stopy a jít si svojí vlastní cestou. Já jsem tehdy byla poprděná až za ušima: “Jakože to se fakt může sejít z cesty?”

V Norsku je příroda dostupná všem a v rámci selského rozumu si zde člověk může dělat v podstatě co chce, a to i v národních parcích. Stanování povoleno, sejít z cesty není problém, sbírat borůvky nebo houby je také cajk. 

Nevím, jak dlouho to takhle v Norsku bude fungovat, protože lidé jako já, kteří o norské benevolenci co se kempování a pohybu v přírodě píší na internet bez toho, aby poskytli širší kontext, mohou za to, že tyto polovičaté informace nalákávají turisty, kteří ten selský rozum nemají.

Proto než do Norska vyrazíte, tak si prosím přečtěte článek o kempování v Norsku, a to i když se kempovat zrovna nechystáte. Ono je tam spousta užitečného infa o rozdělávání ohňů, rybaření nebo cestování se psem.

Ohledně dostupnosti norské přírody také miluju to, že se zde nikde neplatí žádné vstupné. Příroda je zdarma a pro všechny. 

Když jsme s Ivarem cestovali po Patagonii, tak nám vstupné do národních parků a na vyhlídky na vodopády nebo ledovce dost provětralo peněženku. Ivar se smál, že se táhnul přes půl zeměkoule, aby viděl krajinu stejnou jako máme doma v Norsku, s tím rozdílem, že v Patagonii si za to musel zaplatit a pohybovat se pouze po turistických trasách v zástupu lidí jdoucích ten samý trek. 

V Norsku se člověk nikam nenahlašuje, že by chtěl vyrazit na trek tam a tam, nemusí si několik měsíců dopředu vyřizovat povolení a díky Allemansretten může zakempovat klidně i v národním parku. 

Severní Norsko nejsou jenom Lofoty. Okolí města Bodø vám také vyrazí dech. Plus je zde o poznání méně turistů. 

#3 V Norsku se může stanovat mimo kempy

Jít si jen tak po horách a večer si najít rovné místo na postavení stanu, kde si při požvykovávní pytlíkové večeře užíváte nádherný výhled do krajiny. Ideálně bez obav z toho, že vás sežere medvěd. V kolika (západo)evropských zemích se vám tohle poštěstí?

Nebo jinak. Sednout do auta a svištět si to severskou krajinou s tím, že k večeru zaparkujete někde na odlehlé horské silničce a přespíte v autě.

Kempování a spaní v autě na divoko pro mě znamenají svobodu.

Letos v srpnu jsme třeba s Ivarem a rodinou vyrazili na Island. Island před pár lety zakázal kempování a spaní v autě mimo oficiální kempy, takže jsme poslušně každý večer zakotvili v kempu, společně s dalšími občas i stovkami lidí, kteří se tísnili v jedné kuchyňce nebo stáli frontu na dvoje sprchy. V noci pak lidi chodili okolo našich stanů sem a tam na toaletu, nebo nahlas pařili tři metry od nás pod markýzou svého karavanu. Po deseti dnech nevyspání se jsme si s Ivarem zkrátili dovolenou a přebookovali si letenky zpět do Norska na dřívější termín.

Osobně mi ani tak nejde o to, abych ušetřila. Myslím, že to co většina karavanistů a camperů hledá, je ticho, klid a svoboda. Kdyby tady existovalo něco jako české Bezkempu, tak mileráda zaplatím za to, že budu mít krásné místo na zaparkování, kde budu ideálně sama.

Nicméně je nás na světě čím dál tím více, čím dál více lidí má prostředky na to, aby mohlo cestovat a čím dál více lidí tohoto privilegia využívá. O to důležitější je umět se chovat a respektovat přírodu i místní obyvatele.

Například na Lofotech je volné kempování v červenci z říše sci-fi. Těch málo míst, kde z geografického hlediska možné na noc zaparkovat se rychle naplní a lidé pak parkují a přenocovávají na místech, kde to není ani trochu vhodné. V reakci na to pak místní každoročně umísťují nové a nové cedule s nápisy kempování zakázáno. 

Sečteno a podtrženo, Norsko je stále ještě skvělou zemí pro turisty, kteří chtějí spát ve stanu či v autech mimo kempy, jen se bojím, že se Norsko dříve či později vydá cestou Islandu a začne toto regulovat. Pojďme se to společně pokusit co nejvíce oddálit tím, že se budeme chovat slušně, nebudeme parkovat tam kde se to nesmí, nebo si to místní nepřejí a vždy si po sobě (a klidně i po ostatních) uklidíme. A to včetně toaletního papíru!

Takhle jsme loni slavili s Ivarem Valentýna na Senji. 

 

#4 Norský systém je postavený na důvěře

Norský systém založený na důvěře a respektu je něco, co bychom mohli v Čechách odkoukat. (I když teda klobouk dolů všem samooslužným lesním barům v ČR!) 

Líbí se mi, že v Norsku neřeším jestli jsem zapomněla doma zamknout nebo klidně nechám u obchodu auto s klíčkama v zapalování.

Turnov, kde jsem vyrostla, je superbezpečné město s takřka nulovou kriminalitou a i tak moji sestru za posledních několik let dvakrát vykradli. To samé mého tátu, který se s překvapeným zlodějem potkal v tváří tvář když ho v noci vzbudily zvláštní zvuky vycházející ze sklepa.

Líbí se mi také, že většina Norů má důvěru v systém, ale podobně má systém důvěru v lidi. 

Před pár lety jsem kvůli problémům se spánkem skončila na pár měsíců na neschopence. Fyzicky mi nic nebylo, jen jsem trpěla spánkovou deprivací a dělaly mi problémy jakékoliv umělé zvuky typu pípání myčky, pračky nebo dveří od autobusu. Celé dny jsem seděla zavřená doma a okolní zvuky hlučného sídliště mě vytáčely k nepříčetnosti.

Až mi při jedné kontrole doktorka řekla, ať se sbalím a odjedu někam pryč do ticha. Jako počkat? Já můžu při neschopence odejít z domu? To nemám vycházky? Dokonce jsem mohla jet do Čech, protože pokud jste na neschopence, tak je jedno, jestli jste v Norsku nebo jiné zemi, která spadá pod Evropskou Unii. 

Já jsem to nechápala. Ivar zase nechápal, že v Čechách někdo chodí k lidem domů kontrolovat, jestli jsou opravdu nemocní.

Čím déle tu jsem, tím více se mi tahle norská mentalita vrývá pod kůži. Že normální je systém nezneužívat, i když mě nikdo zrovna nekontroluje. 

Zároveň je to věc, která mě těžce vytáčí u některých českých turistů, kteří se neptají jestli se něco může, ale jestli to někdo kontroluje.

Kraj Gildeskål v okolí Bodø nabízí úžasné scenérie. 

#4 V Norsku se nosí neformálnost a rovnost

S úsměvem občas vzpomínám na hodiny angličtiny na střední škole, kdy do nás tlačili, že email musí začínat oslovením “To whom it may concern” (Tomu koho se to může týkat) nebo “Dear Mr/Mrs.” (Vážený paný/vážený pane).

Nebo na studium vysoké škole, kdy jsem vyučujícího oslovila: “Pane profesore” a dostala jsem přednášku o tom, že je panem docentem. Nebo naopak. Už si to nepamatuju co je víc a co je míň.

Nebo když jsem si dopisovala s paní úřednicí, která se ke mně chovala jako k malému dítěti a v každém veledůležitém emailu se podepsala titulem DiS. Potom, co mi její styl komunikace začal lézt krkem jsem si tedy k jménu taky přidala svůj titul a najednou byla paní o poznání slušnější a přívětivější.

V Norsku vykání a tituly nikdo neřeší.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi psala svému učiteli, který se později stal mým vedoucím diplomky email o tom, jak bych chtěla v Norsku strašně moc zůstat a jestli bych u něho mohla nastoupit na praxi. Nad emailem plným formálních frází jsem strávila půl dne a během pěti minut mi přišla odpověď:

“Ahoj, zastav se dneska u mně v kanceláři. Probereme to. S pozdravem, Tomek.”

Žádné tituly, žádné formálnosti. Váš profesor, školitel, nadřízený nebo matka vašeho přítele jsou vám rovni a chovají se k vám tak.

Mimochodem, když jsem se do Norska stěhovala, tak jsem do Trondheimu dorazila s jedním batohem. Většinu místa mi zabíral spacák a pak formální kostýmek na zkoušky, který jsem nikdy nepoužila. Na zkoušku tady můžete přijít úplně s klidem ve svetru a riflích. K dokonalosti to dovedl můj spolužák na Svalbardu, který na písemné zkoušce shodil vrchní vrstvu neprofučných kalhot a v posluchárně seděl v síťovaných podvlíkačkách. 

Z dávných dob, kdy jsme bydleli v Trondheimu

#5 Norové jsou ohleduplní a tolerantní

Nevím, jestli to je moji sociální bublinou nebo tím, že občas při poslechu norštiny prostě vypnu a pouštím věci jedním uchem tam a druhým ven, ale nesetkala jsem se tady s takovou tou klasickou českou vesnickou drbárnou, kdy se rozebírá kdo kde jak a s kým. Ale ne konstruktivním způsobem sdělování si novinek, ale takovým tím ošklivým odsuzovačným nebo závistivým tónem. 

Moje osobní zkušenost je, že přístup většiny lidí v Norsku je žij a nech žít. Když vám nikdo neškodí, tak ať si dělá co chce. 

Samozřejmě i tady jsou případy rasismu nebo sexismu, ale když člověk náhodou zavítá do sekce komentářů u internetových článků, tak se mu nechce zvracet zdaleka tolik, jako u diskuzí na novinkách.cz. 

Pamatujete si na kauzu, kdy v Maroku teroristé uřízli hlavy dvěma skandinávským turistkám? Informovaly o tom souběžně jak české tak norské noviny. Zatímco v Norsku většina lidí psala něco jako: “To je hrozné, upřímnou soustrast pozůstalým,” tak v Čechách byla polovina komentářů ve stylu: “Holky chtěly dobrodružství, tak ho dostaly” nebo “to mají za to, že jezdí do těhlech čarabášských zemí, co jako čekaly.”

Z jiného soudku. Já celkem nerada řídím. Až tady v Norsku mi došlo, že řízení jako takové mi nedělá vůbec žádný problém. Co mi vadí, je agresivita a nepředvídatelnost ostatních řidičů. A to teda v Čechách vždycky koukám, jak je někdo schopný se mi nalepit na zadek a pak mě předjet přes plnou čáru pár metrů před začátkem vesnice. 

 

Letní turistika v kopcích nad Svolværem, Lofoty

#6 Norové jsou usměvaví a ochotní

Norové si nestěžují. (Což je teda občas dost ujetý, protože v rámci nejbližší rodiny a přátel mi přijde zdravé občas vyventilovat, že se člověk třeba nemá úplně fajn). Nicméně v Čechách jsou lidé hodně na opačné straně spektra. 

Občas mám pocit, že na letišti v Ruzyni hlídkují mozkomorové, kteří ze mně hned po nástupu do letištního autobusu vysají veškerou radost a chuť k žití, jakmile se zaposlouchám do konverzací lidí okolo mně.

Co mně vždycky spolehlivě dovede zkazit náladu jsou řidiči autobusů (čest výjimkám!). Obvykle jsem totiž dorazila do Čech a dorazila na Černý most tak akorát, abych stihla odjezd autobusu do Turnova. S batohem nebo dvěma jsem musela nejdřív běžet k bankomatu, abych si vybrala peníze na zaplacení jízdenky domů. (Teď už myslím, že většina autobusů bere kartu). 

Bankomat mi samozřejmě vyplivl dvoutisícovku a milý řidič autobusu pro to měl spoustu pochopení. Několikrát se mi stalo, že mě z autobusu vyhodil, ať si to jdu rozměnit a než jsem se stihla vrátit, tak odjel. 

V Norsku by řidič s největší pravděpodobností mávl nad těma 90 korunama rukou.

To se mi vlastně jednou stalo. Letěla jsem do Trondheimu s přestupem v Oslo. Na letišti v Praze mě paní na přepážce několikrát ubezpečila, že mi batoh doletí až do cílové destinace.

Hádejte co se nestalo? Samozřejmě, že jsem si batoh měla vyzvednout a znovu odbavit, takže mi zůstal v Oslo. Jako by tohle nestačilo, tak já jsem těsně před odbavením do batohu nacpala svoji zimní bundu s peněženkou v kapse. Takže jsem zůstala jednoho krásného lednového večera v Trondheimu na letišti jen v mikině a bez peněz. Situaci jsem vysvětlila řidiči letištního autobusu, který nejenom že mě odvezl do centra bez placení, ale ještě se mnou na zastávce vystoupil a předal mě svému kolegovi, který mě zavezl přímo před dům, abych někde nemusela mrznout.

Ať v Norsku narazíte na řidiče autobusu, prodavačku, uklizečku či kohokoliv jiného pracujícího ve službách, tak se na vás usměje. A víte co? Ono je to nakažlivé! Jak ten úsměv, tak ta permanentní nasranost.

Češi by se podle mně mohli více usmívat a celkově být trochu víc pozitivní.

#7 V Norsku se dbá na balanc mezi prací a osobním životem

Já jsem do Norska odešla, když mi bylo 22 a vlastně jsem v Čechách nikdy nepracovala, takže norský přístup k rovnováze mezi prací a volným časem je pro mě normou. Občas si ale telefonuji se svojí kamarádkou z Čech, která pracuje na pozici vedoucí týmu v jedné větší firmě, a když vidím kolik se na ní valí práce, zodpovědnosti a hlavně neplacených přesčasů, tak se nestačím divit.

V Norsku když pracujete od 9:00 do 17:00, tak je úplně normální, že v 17:00 odcházíte z práce. Ne v 17:10, ne v 17:30, ale v 17:00.

V případě, že je potřeba, abyste v práci zůstali déle, tak máte (mít) přesčasy zaplacené. Přesčasy tu nejsou normou, ale většinou reakcí na výjimečnou situaci. Například letos v létě, když se Norsko potýkalo se sesuvy půdy a povodněmi způsobenými extrémním počasím Hans, tak Ivarův bratr, který pracuje v pojišťovacím sektoru pracoval asi týden přesčasy.

Podotýkám ale, že teď se bavíme o kancelářských pozicích. V některých odvětvích (například zdravotnictví) je realita trochu jinde než na papíře. To jen kdybyste náhodou byli lékaři nebo zdravotními sestrami a říkali si, že v Norsku budete mít klídeček a pohodičku. 

Zdravotnictví tady kolabuje jako kdekoliv jinde a já jsem moc ráda, že už v tomhle sektoru s Ivarem ani jeden nepracujeme. I když teda vyměnit zdravotnictví za práci v turismu je trošku z deště pod okap.

Svolvær – největší město na Lofotech (žije tu asi 5000 lidí)

#8 V Norsku se v pohodě domluvíte anglicky

To, že se v Norsku domluvíte anglicky takřka s každým včetně starší generace, je tak trochu dvojsečný meč. Na jednu stranu zde můžete najít práci a prožít klidně celý život bez toho abyste museli umět norsky. Na druhou stranu je o to těžší se přinutit k používání norštiny.

Ale když zůstaneme u pozitivního aspektu věci. Pro Čechy není nejmenším problém si v Norsku najít práci. Ano, na spoustu pozic se vyžaduje norština, ale s angličtinou se s klidem uchytíte jako kuchař, servírka, barman, uklízečka, stavební dělník, osobní asistent, pracovník na farmě nebo třeba jako turistický průvodce.

Na některých pozicích ve větších mezinárodních firmách můžete najít práci ve vašem oboru a pracovním jazykem bude angličtina. Pracovní smlouvu dostanete v angličtině, bez problémů si založíte bankovní účet a vyřídíte daňovou kartu. A nemusíte nutně bydlet v Oslo nebo v Bergenu. S angličtinou vyžijete i v zapadlých vesničkách. 

Samozřejmě, že čím dřív se naučíte norsky, tím lépe a rychleji se začleníte a otevřou se vám nové obzory a příležitosti. Neznamená to ale, že byste tu bez norštiny nemohli existovat. 

Kdybychom se někdy náhodou rozhodli pro život v Čechách, tak si nějak nedovedu představit, jak by tam Ivar žil a kde by pracoval. Jako asi je šance mít komunitu expatů v Praze nebo Brně, ale u nás v Turnově?

Návštěvy Čech jsou upřímně vyčerpávající pro nás pro oba. Ani jeden z mých rodičů nemluví anglicky v podstatě ani slovo. Moje sestra se snaží, ale na plnohodnotnou konverzaci to úplně není. Při návštěvě kamarádů si musím hodně vybírat, s kým si Ivar bude schopný popovídat anglicky. A pokud Ivarovi celý den tlumočím, tak jsme oba dva ve čtyři odpoledne na odpis a potřebujeme šlofíka. 

Ostrůvek Værøy

#9 Dává mi smysl norská alkoholová politika

Posledníma dvěma body se zřejmě tak trochu střelím do nohy, protože se bude jednat o dvě celkem kontroverzní témata. Už jste potkali nějakého Čecha, který by řekl, že na Norsku miluje jejich alkoholovou politiku? Vždyť v Norsku “mají prohibici!!!”

Pojďme si nalít čistého vína: Alkohol je tu na české poměry drahý a nápoje s obsahem alkoholu nad 4,7 procenta si koupíte jenom ve specializovaných obchodech, které nejsou zdaleka na každém rohu.

Například z naší prdelkovesnice je to do nejbližšího Vinmonopolet hodina jízdy jedním směrem. Pro představu to je jako kdybyste si pro chlazenou dvanáctku piva jeli od nás z Turnova do Prahy. 

Z Čech jsem byla zvyklá, že se každý pátek jde s kamarády do hospody na pár piv a můj postoj k alkoholu se v Norsku měnil pozvolna. Ze začátku jsem se, stejně jako většina Čechů, cítila norskou alkoholovou politikou omezovaná.

Postupem času jsem se ale začala ptát sama sebe, jestli ta “svoboda,” ve které jsem v Čechách vyrostla je něco co by mělo být považováno za normální.

Vypůjčím si tady citaci z článku fakultní nemocnice v Brně: „I když alkohol patří mezi tvrdé drogy, v naší zemi si tuto skutečnost málokdo uvědomuje. Zacházíme s ním spíše jako s potravinou. Alkohol je nabízen při téměř všech příležitostech, stal se pro nás nedílnou součástí mnoha společenských i svátečních rituálů. Člověk, který jej odmítá, je považován za zvláštního a ke konzumaci je často vybízen i přes vyslovení svého nezájmu.“

“Česká republika patří mezi země s nejvyšší spotřebou čistého lihu na obyvatele. Rizikově pije alkohol zhruba milion Čechů, náklady spojené s následky převyšují 59 miliard korun ročně. Suma zahrnuje jak financování léčby závislosti a nemocí, tak trestné činy, dopravní nehody nebo sníženou produktivitu práce.”

Když jsme s Ivarem chtěli na Lofotech otevřít k ubytování, které jsme provozovali, i bistro, kde se podávalo pivo, tak jsme museli oba složit zkoušku “Znalost zákona o podávání alkoholu.”

Na první pokus jsem totálně pohořela, protože jsem se řídila tím, co mi přišlo z Čech normální.
Tady například nesmí být na alkohol reklama nebo slevy. Šťastná hodinka? Neexistuje. Fotbalová reprezentace sponzorovaná pivovarem? Ne-e.

Je to dobře nebo špatně? To je na každém z nás, abychom si posoudili, co je pro nás omezování svobody a co je celospolečensky tolerovaná propagace drogy, jejíž dopady českou společnost stojí nemalé peníze, které spotřební daň rozhodně nepokrývá.

Já jsem po letech zhodnotila, že je mi mnohem bližší norský postoj k alkoholu než ten český. Ale věřím, že se tohle v Čechách také časem změní, stejně jako jsme pomalu ale jistě (*jako jedna z posledních zemí Evropské Unie) dospěli k tomu, že normální je v restauracích nekouřit. 

Výhled z vrcholku hory Mannen na Lofotech

#10 V Norsku se k dětem chovají s respektem

Hádám, že v předcházejícím odstavci jsem některé nazvihla ze židle. Tak posledním bodem ještě přileju olej do ohně. 

Jsem ráda, že žiju v zemi, kde se na děti pohlíží s respektem, a kde je naprosto nepřijatelné děti fyzicky trestat.

Chápu, že pokud se k vám v posledních letech dostaly z českých novin či televize zprávy o výchově dětí v Norsku, tak si pravděpodobně myslíte, že v Norsku rodiče před dětmi nesmějí pít alkohol, spát s nimi v jedné posteli, objímat je nebo jim dávat pusu na pusu, a že kupovat dětem sladkosti je možné jen v sobotu.

Před celou nafouklou kauzou o Barnevernet se mně přátelé a známí nejčastěji ptali, jak v Norsku zvládám polární noc a jestli je to pravda, že tu museli zakázat alkohol, jinak by se všichni Norové upili k smrti. Dnes se mě lidé ptají, jak mohu žít v zemi, která kecá lidem do výchovy dětí, a když si náhodou dovolíte neuposlechnout, tak vám dítě odeberou.

My děti nemáme, takže vám nedodám informace z první ruky, ale velmi doporučuji si přečíst vyjádření českých matek žijících v Norsku nebo asi jediný rozumný článek o kauze Michaláková, který jsem četla. 

Nicméně Barnevernet tu rozebírat nechci.

Vyrostla jsem v rodině, kde často padaly nejen facky, ale i průpovídky typu: “Škoda každé rány, která padne vedle,” “Neřvi nebo ti přidám, abys k tomu měl/a důvod” nebo rádoby vtipná: ”Ti střelím takovou, že se vrátíš okousaná od ledních medvědů a s pomerančem v ruce.”

Vyrostl ze mně díky tomu slušný a vychovaný člověk? Možná. Já bych ale osobně neřekla, že díky tomu, ale navzdory tomu.

Ivar je o rok starší než já. A stejně jako na mnoho dalších norských dětí na něj rodiče nikdy v životě nezvtáhli ruku. Nedostal ani jednu výchovnou za uši, ani na zadek. A dost pochybuji, že by Ivar a jeho dva bráchové byli v porovnání se mnou a mým bratrem snadněji zvladatelnými dětmi.

Vyrostl z něj díky tomu rozmazlený spratek, čímž se ohání mnoho českých obhájců tělesných trestů?

Nemyslím si. Ivar je hodný, laskavý a slušný člověk, který se narozdíl ode mně neleká hlasitých zvuků a nekreje si hlavu, když kolem něho někdo udělá rychlý pohyb.

A jo, při psaní tohohle odstavce jsem si pobrečela. 

Upřímně nechápu, jak v 21.století, více jak 40 let poté, co byl “antifackovací zákon” prosazen ve Švédsku a 20 let poté, co tohle pochopily další desítky zemí se v Čechách stále ještě diskutuje o tom, že bití dětí je adekvátní výchovný prostředek.

 ❤️ Ivar

---

Dovedli byste si představit život v Norsku? Nebo pokud tu žijete, tak jaké jsou vaše důvody proč žít v Norsku? 

S pozdravem z upršených podzimních Lofot,
Radka ❤️