Ze života na Lofotech: Jak dlouho to tu ještě vydržíme?

Je pošmourný listopadový den. Sluníčko jsme naposledy viděli před 14 dny, když jsme byli na krátké návštěvě na jihu, v Oslu a v Čechách. Celý listopad vydatně prší a fouká, a jak se dny zkracují, člověk se ptá ještě o něco častěji než obvykle, proč vlastně chce žít na Lofotech?

 

Ráj na zemi, když počasí přeje

Lofoty jsou nádherný kout Norska. Červené a okrové rybářské chatky se tu krčí pod strmými, většinou nedostupnými horami. V létě je tu světlo 24 hodin denně a noc se mění v den. V zimě je tomu naopak, a slunce po dlouhých pět týdnů nevyleze nad obzor. To ale neznamená, že by tu nutně byla tma jako v pytli. Pokud je jasné nebe, nebe se zbarví do těch nejkouzelnějších odstínů oranžové, růžové a fialové. Zkrátka, když počasí přeje, je to tu ráj na zemi.

 

Když počasí nepřeje: pro otužilé a otrlé

Jenže počasí spíš nepřeje a podzim, zima a jaro jsou na Lofotech jen pro otrlé povahy. Jsou dny a týdny, jako tento listopad, kdy si přestanete pamatovat, jak slunce vypadá. A každého, kdo vám řekne, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení, máte chuť nakopat do zadku. Nebo ho alespoň vyhodit ven do toho nečasu a pozvat ho zpátky nejdřív za půlhodinku s tím, že si pak popovídáte.

 

Jak se nezbláznit z polární noci?

Každý má své metody, jak se vypořádat s trudomyslností, kterou způsobuje počasí a polární noc. Na někoho to působí více, na někoho méně, ale všichni si tím do určité míry procházíme.

My právě hlídáme kamarádům, kteří odjeli na dva měsíce do jihovýchodní Asie za sluncem a teplem, jejich dům a kočky, a já si uvědomuju, jak velký vliv má na moji psychickou pohodu bydlení, kde je krásný výhled, velká okna, dostatek místa, teplo a světlo.

Tak proč si něco takového taky nepořídíme?

 

Jak jsme se ocitli právě na Lofotech?

S Ivarem jsme se na Lofoty přestěhovali na jaře 2021, uprostřed covidové pandemie, protože jsme kývli na nabídku provozovat “hotel”. Předtím jsme o tom několik let snili a jednou jsme byli celkem blízko, když jsme se sem dokonce vypravili podívat na dům v oblasti Ofot. (Tenkrát jsme si říkali, že to jsou skoro Lofoty – ale prdlačky švagrová, Lofoty to nebyly, a nakonec jsme moc rádi, že koupě domu tehdy nevyšla.)

Hned jak jsme podepsali smlouvu a upsali se krví ďáblu k provozování polorozpadající se továrny na rybí olej, jejíž část tehdejší majitelé v 90. letech přeměnili na skromné turistické ubytování, začali jsme se poohlížet po ubytování.

Jenže ouha. K pronájmu nikde ani ň. Na Finnu (norském portálu, kde najdete vše od práce až po prodej domů, aut a oblečení) – nic. Na nástěnkách v supermarketech – taky nic. A na obecním úřadě? Ticho po pěšině. Prostě nikde nic.

Nakonec jsme ve stavu nejvyššího zoufalství kývli na nabídku bývalé manažerky, která se s rodinou stěhovala na jih. Pronájem za slušnou pálku, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Jenže z pronájmu nakonec sešlo. Proč? Když jsme se měli do domu nastěhovat, zjistili jsme, že milá paní se sbalila a odstěhovala, ale s úklidem domu už se neobtěžovala. My jsme s úklidem zdarma nesouhlasili a nabídli, ať si najme úklidovou firmu. Výsledek? Jako kdybychom do ohně přilili benzín. První z mnoha konfliktů, kterými jsme si s paní B. ještě prošli.

 

Stěhování, stěhování, stěhování…

A tak jsme se ocitli v garáži ve staré továrně na rybí olej s jednou obyvatelnou místností. Žádná koupelna, kuchyň, nebo teplá voda. Vedle pokoje funkční čerpací stanice pro lodě a z trubek na zdi přede dveřmi neustále kapající starý rybí olej. Tak takhle prosím bydlí manažeři “hotelu”. Výhled byl ale milionový, to zase jo!

Přetočíme kazeťák na podzim 2021. Výpověď. Stěhování do Narviku. Začátek roku 2022. Výpověď. Stěhování do Tromsø. Léto 2022. Výpověď. Stěhování se zpět na Lofoty. Mimochodem, když vám někdo řekne, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš – poslouchejte ho. Jinak skončíte jako my – opět v garáži ve staré rybí fabrice.

Další výpověď, další kolečko hledání bydlení. Nikde nic, takže přes léto bydlíme v obytňáku. Však proč ne – stejně tak žije většina sezónních pracovníků na Lofotech. Práce vám slíbí, že se postará o bydlení, a pak zjistíte, že „bydlení“ je karavan, který sdílíte s někým dalším.

 

Airbnb – ráj pronajímatelů, peklo pro místní

Airbnb nabízí spoustu možností – nejen pro turisty, ale i pro místní. Tedy, pro ty místní, kteří mají dům číslo dva, tři, nebo rovnou pět a díky krátkodobým pronájmům si k platu přihodí klidně i 100,000+ NOK za léto. A to mluvíme o čisté částce – po odečtení provize Airbnb, zaplacení daní a ještě nákladů na profi firmy, které zařídí úklid a správu. Mimochodem, tyhle firmy také potřebují ubytování pro své sezónní pracovníky.

Na druhou stranu pro místní, co by rádi našli aspoň ten první dům, je Airbnb trnem v oku. Nebo osinou v… však víte kde.

 

Konečně „domov“… dočasně

Podzim 2023. Září prší vytrvale – skoro jako letos v listopadu. Den za dnem. Zjišťujeme, že nám teče do obytňáku. Soláry v tomhle počasí nedobíjejí, a zatímco na cestách si v obytňáku připadáte jako králové se vším prostorem a volností, tak když stojí zaparkovaný na parkovišti, vy každé ráno odcházíte do práce, a ještě se tam chodíte sprchovat, připadáte si spíš jako pěkný socky než králové.

Ještě štěstí, že jsme vůbec mohli spát na parkovišti – v létě je totiž na Lofotech problém najít nejen bydlení, ale i parkovací místo pro karavan.

Naštěstí nás kamarádi nechali zaparkovat před jejich hotelem, který jsme jim pomáhali spravovat, zatímco si oni užívali dovolenou. (Jo, mimochodem, jsou to ti samí kamarádi, kterým teď hlídáme dům a kočky. Bez nich bychom tu na Lofotech už dávno nebyli, nebo bychom aspoň oba měli na předpis antidepresiva.)

 

Jak přežít hledání bydlení? Potřebujete hodně peněz, nebo štěstí… a známosti!

Hledání ubytování je tu prostě vyšší liga. Pokud nemáte kupu peněz, tak musíte mít skvělé kontakty nebo hodně velkou kliku, jinak jste nahraní. A ideální je mít obojí: znát lidi, kteří znají lidi, a k tomu mít hromadu štěstí. My jsme díky tomu dostali na celé dva měsíce starou rybářskou chatku. A najednou jsme oproti fabrice na rybí olej měli kuchyň, sprchu a dokonce teplou vodu. Co víc si přát? Možná jen střechu, která neprotéká…

V obýváku a kuchyni jsme totiž často kličkovali mezi různě plnými hrnci, do kterých ze stropu kapala voda. Ale výhled? Ten byl opět milionový!

 

Další stěhování

Ubytování v rybářské chatičce bylo jen dočasné, protože majitelka objekt prodala a v lednu si jej přebírali noví vlastníci. Ale žádný stres, že jo? V listopadu má naštěstí člověk spoustu možností…

Ti, co v létě pronajímají domy a chaty na Airbnb, najednou nemají klienty, takže se na Finnu občas objeví „dlouhodobý“ pronájem. Samozřejmě jen od listopadu do května – pak začíná sezóna a zatímco za dlouhodobý pronájem vyinkasují 8 000 až 12 000 NOK měsíčně, na Airbnb si tu stejnou částku vydělají za 2 až 4 dny.

Po tom, co jsme se za poslední roky stěhovali snad dvacetkrát (přestala jsem to už počítat, protože proč si připomínat každé balení krabic?), jsme nakonec skončili s dvěma variantami, kde byla naděje, že nás nechají bydlet i přes léto.

 

Možnost A: Starý dům plný harampádí, s možností zůstat do přes léto– ovšem PŘIROZENĚ s tím, že v létě se nájem patřičně zvedne.

Možnost B: Další starý dům, který majitelé z jihu Norska používají jako chatu. Můžeme zůstat i přes léto, ale v červenci by rádi přijeli na pár týdnů na dovolenou. Takže bychom se nemuseli úplně odstěhovat, ale „prázdninový výlet“ někam jinam by byl nutný.

 

Čert to vem. Bereme možnost B!

Dům má koupelnu, kuchyň, teplou vodu, dokonce i myčku, a do střechy neteče, což je oproti našim předchozím ubytováním pokrok. Pračka a sporák sice vypadají jako kousky z muzea Å a už něco pamatují, a v domě je tolik věcí, že jednu celou místnost používáme jen jako skladiště pro nábytek a osobní poklady majitelů. Ale co, hlavně že máme kde bydlet!

Teď jsme zpět v listopadu 2024. Nájemní smlouva nám sice skončila 1. listopadu, ale majitelé nám ji prodloužili až do května. Co bude dál, netušíme.

 

Statistiky, které vás zvednou ze židle

Aktuální počet bydlení k pronájmu v našem okrese? Nula.

Aktuální počet okresních bytů k pronájmu? Taky nula.

Počet domů k prodeji? Dva. Jeden zmizí v pondělí a druhý je na prodej minimálně poslední dva roky – s děravou střechou, špatnou lokalitou a bez parkování.

Počet párů a jednotlivců, o kterých víme, že shánějí dlouhodobý pronájem nebo dům ke koupi? Šest plus dva.

A teď ten největší hit: Počet domů, které jsou k pronájmu přes Airbnb nebo jiné platformy nabízející krátkodobý pronájem? 47 %.

Pokud vás to poslední číslo nešokovalo, zopakuji ho. Podle statistického úřadu je v okrese Moskenes celkem 609 domů a 118 chat – dohromady 727 míst k bydlení. Z toho každý druhý dům nebo chata slouží jako krátkodobý pronájem.

Zkouším si představit, jak by to vypadalo v mém rodném Turnově, kdyby polovina domů zůstala většinu roku prázdná, jen aby v létě pár týdnů vítala turisty. Jen ta představa mě nahání husí kůži. Jak by vypadalo město, kde jsou světla v oknech půlku roku zhasnutá a místo sousedů byste měli pořád jen nové tváře?

V okolních lofotských okresech je situace o něco lepší – nebo spíš jen o malinko méně katastrofální. Flakstad hlásí 36 %, Røst 35 %, Værøy 34 %, Vågan 27 % a Vestvågøy 25 %. Vzhledem k velkým vzdálenostem a slabým trajektovým spojením si ale musíte třikrát rozmyslet, jestli si můžete dovolit bydlet ve vedlejším okrese a dojíždět za prací. 

 

Co teď?

Tak jak z toho ven? Naše možnosti jsou celkem jasné. Můžeme doufat, že se nějakým zázrakem objeví dům nebo byt k pronájmu – takový, kde nás nevyhodí na ulici v létě, nebude do něj téct střechou, a bude mít alespoň základní komfort pro normální život. Ale to je spíš utopie.

Pak můžeme doufat, že se naskytne dům ke koupi, který bude splňovat naše požadavky a na který nám banka půjčí. Tady se ale hraje formou aukcí, takže si můžeme jen držet palce, že do stejné aukce nepůjde výše zmíněných šest párů a dva singles, kteří taky hledají bydlení.

Nebo třeba majitelé jedenácti hotelů v okrese, kteří se každou sezónu snaží zajistit ubytování pro své zaměstnance. A to ještě nemluvíme o provozovatelích aktivit, restaurací nebo rybích továren, kteří taky potřebují sezónní pracovníky.

A to ani nezmiňuji švýcarské, americké a jiné důchodce, kteří si řekli, že přestěhovat se na důchod na Lofoty je geniální nápad. A pak tu máme americké influencery a arabské prince, kteří si tady pořídili domy o dva nebo tři miliony nad vyvolávací cenou. True story.

Místní politici se diví, že tu ubývá mladých rodin, a vyhrožují zavíráním vesnických škol a školek. Ale vážně je tak těžké si dát dvě a dvě dohromady? Turisté tu děti do školy neposílají a princové z bůhvíkdestánu taky ne. Populace stárne a lidi odsud mizí. Proč asi?

Život na vesnici není žádný med. Do supermarketu to máme hodinu jízdy jedním směrem, nafta je tu klidně o 4 NOK dražší než v Oslu, v zimě zůstane v celém okrese otevřená jediná kavárna a za hnusného počasí tu prostě není co dělat. A takhle bych mohla pokračovat. Ale víte co? To všechno jsem ochotná snášet. Pokud budu mít střechu nad hlavou. A pokud možno neděravou.

 

Postavit si dům?

A co takhle si postavit? Dobrá otázka. Ale kde, za co a hlavně kdo by nám to postavil? Pozemky nejsou, cena materiálu a práce řemeslníků je tu šílená.

Kdo někdy potřeboval něco opravit na západních Lofotech, se na otázku stavby domu nikdy nezeptá. Pro představu: když jsme ještě provozovali hotel, potřebovali jsme opravit protékající záchod a vyměnit starý bojler, který snad ještě pamatoval konec první světové války. Zavolali jsme instalatéra, který slíbil, že přijede. Přijel – ale až po několika urgencích a po víc než měsíci čekání.

Představa, že pro stavbu domu budu potřebovat tesaře, elektrikáře, instalatéra a jánevímkoho ještě, mi způsobuje panický záchvat už jen při pomyšlení. 

 

A co dál?

Tak co zbývá? Odstěhovat se.

Vybrat si nějakou oblast, kde to s bydlením není taková tragédie jako tady, a začít znovu.

(Anebo bych mohla poslat Ivara k šípku a najít si někoho, kdo je osmou generací majitelů rybářské vesnice, vyvdát tak panské stavení, sušáky na ryby a pár rybářských chatek). Ale na to jsem měla myslet dřív, než jsem potkala Ivara. Měnit ho nebudu, ani za možnost stát se královnou rybářské vesnice, i když je tahle varianta lákavá.

Jakkoliv je to celé na pytel, zvlášť když jsme dokázali vybudovat úspěšný web s trochu nepraktickým názvem Guide to Lofoten, už nás nebaví bydlet v provizoriu, neustále se stěhovat a doufat v zázrak nebo změnu systému.

Dáme tomu ale ještě šanci, než nám vyprší aktuální nájemní smlouva. A pak si asi sbalíme svých pár švestek, necháme obytňáku udělat technickou a vyrazíme jánevímkam. Tentokrát ale doufám, že už to bude finální destinace. Alespoň na pár let.

Je to trochu paradox. Posledních 15 let jsem hledala místo, kde bych se cítila jako doma a kde bych se chtěla usadit. A když jsem to místo konečně našla, stejně budu muset jít o dům dál, protože usadit se na západě Lofot je, zdá se, mission impossible.